(narozen 9. července 1909 v Kelči u Valašského Meziříčí; zemřel v Praze 4. října 1987)

po maturitě na Slovanském gymnáziu v roce 1928 studoval češtinu a němčinu na brněnské Masarykově univerzitě a od roku 1933 působil jako středoškolský profesor na Obchodní akademii v Olomouci, pak ve Frenštátě pod Radhoštěm a nakonec v Opavě. V letech 1948–1953 byl vědeckým pracovníkem a ředitelem Slezského studijního ústavu, následně působil dva roky v brněnské pobočce Ústavu pro jazyk český a v letech 1956–1963 v jeho pražském centru. V roce 1965 přešel do Kabinetu pro vydávání děl J. A. Komenského a následně se stal vedoucím komeniologického oddělení v Pedagogickém ústavu ČSAV. Ve svém vědeckém díle, zahrnujícím desítky publikovaných prací, se věnoval slezské jazykovědě, zajímal se o lašská nářečí, syntax kelečského nářečí, dále o hornickou mluvu na Ostravsku a o rozvoj česko-polské jazykovědné spolupráce. Komenského jazyk charakterizoval především v rovině lexikální a syntaktické.