Bartoš Luděk

Bartoš Luděk – profesor SGO, vyznamenaný pedagog

Luděk Bartoš se narodil 30. listopadu 1944 v Olomouci jako starší ze dvou dětí rodičům Anně Bartošové (rozené Kolářové) a otci Ludvíku Bartošovi. Matka pracovala po studiu obchodní akademie ve firmě Singer ve Zlíně, později jako účetní v Olomouci. Otec, původně jemný mechanik, byl zaměstnancem Meopty, ale většinu života se živil jako strojvůdce.

Luděk Bartoš byl přijat na původně Jedenáctiletou střední školu v Olomouci, později změněnou v rámci školských reforem na dvanáctiletou. Když školu v roce 1962 dokončil, její název byl Střední všeobecně vzdělávací škola. S přijetím na studia problém jakožto pionýr neměl, otec byl navíc členem KSČ. Po maturitě se rozhodl pro Filozofickou fakultu

V roce 1962 ukončil studium na Všeobecné vzdělávací škole v Olomouci a následně studoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého obor český jazyk a literatura – ruský jazyk, kterou absolvoval roku 1967.

Roku 1966 se po rozhovorech se svými vyučujícími rozhodl vstoupit do KSČ jakožto mladý člověk, který může do strany přinést potřebné změny. Vojnu prožil ve slovenském Prešově, kde učil češtinu a ruštinu na Střední všeobecně vzdělávací škole letecké.

Luděk Bartoš se chtěl vrátit do rodné Olomouce. Když žádal na školské správě o místo, přišla mu odpověď, že učitelé s jeho aprobací nejsou v Olomouckém kraji potřeba. Musel se rozhodnout, co dál. V té době jej oslovilo vedení učiliště s nabídkou, aby vstoupil do armády a zůstal na škole učit. Kromě jistého místa a vyššího platu Luďka Bartoše lákalo i cestování po východním Slovensku, nakonec tedy kývl. Bylo to na jaře 1968, v době všeobecného politického i společenského uvolnění, nikdo nečekal nadcházející srpnové drama. V roce 1968 se také oženil se svojí spolužačkou z filozofické fakulty Helenou (roz. Hádkovou).

Na jaře roku 1968 se rozhodl vstoupit do armády a dále učit na Slovensku. Veřejně nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy roku 1968, což ho později stálo členství v KSČ, a byl také vyloučen z armády s trvalým zákazem pedagogické činnosti.

Dne 21. srpna 1968 byl Luděk Bartoš na dovolené v Olomouci, a jakmile pochopil, že byla republika obsazena vojsky Varšavské smlouvy, běžel na posádkové velitelství v Olomouci, kde se mu však nedostalo vůbec žádných informací. Později pochopil, že armáda jednat nesměla. Protože odmítal označovat invazi jako bratrskou pomoc a nijak se tím netajil, byl při následných prověrkách vyloučen z KSČ a následně i z armády. Učit už nemohl, poslední studenty dovedl k maturitě roku 1970.

Vrátil se do Olomouce, kde byla mu nabízena místa jeřábníka nebo průvodčího nákladních vlaků, ve kterých by nemohl příliš ovlivňovat lidi svými názory. Odmítl a sám si v roce 1970 sehnal místo inventurníka v národním podniku Kniha v Olomouci, kde strávil deset let.  Později byl vedoucím největší olomoucké prodejny v Edelmannově paláci, následně působil v podnikovém vedení. Díky práci v knihkupectví měl možnost potkat podobně smýšlející lidi.  Prostřednictvím svého zástupce, vzdělaného knihkupce Stanislava Pitnera z Prostějova, taktéž silně perzekuovaného pro náboženské přesvědčení, se napojil na některé kanovníky katolické církve v Olomouci, kterým pomáhal posílat knihy normální poštou do Rakouska.

,,To byly takové radosti, o kterých se většině lidí ani nesnilo. Pro mě to bylo obrovské povzbuzení, kontaktovat se třeba s básníkem Jaroslavem Seifertem, tehdy nežádoucím, mám od něj mnoho knih s podpisem a věnováním, navštěvoval jsem jej v Praze, v jeho vilce na Břevnově, i když jsem věděl, že tento dům je sledován Státní bezpečností.“ Často vzpomínal Luděk Bartoš na tato setkání.

V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Olomouci.

V olomoucké prodejně na Horním náměstí jej zastihly také listopadové události roku 1989. V podniku Kniha spoluzakládal Občanské fórum a s ostatními fandil Václavu Havlovi. Poté byl delegován zaměstnanci jako vyslanec do Prahy, kde působil v nově vzniklé odborové organizaci Svazu pracovníků vydavatelství, nakladatelství a knižního obchodu. Byl jeho místopředsedou pro oblast Moravy. Po roce 1990 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a byla mu udělena medaile za zásluhy o ČSLA. Luděk Bartoš byl v roce 1991 rehabilitován a vrátil se k pedagogické práci na Slovanském gymnáziu, kde působil až do svého odchodu do důchodu. Stal se členem Masarykovské společnosti a Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. 

V letech 1990–1991 byl místopředsedou Odborového svazu vydavatelství, nakladatelství a knižního obchodu Čech a Moravy.

Roku 1991 začal učit na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2011.  Slovanské gymnázium bylo jeho milovaným místem, učil zde český jazyk a ruštinu a také vedl tamní školní knihovnu. Jeho studenti i kolegové jej milovali nejen pro jeho mimořádnou odbornost, ale zejména pro jeho lidský přístup a obrovskou míru tolerance, životní nadhled a ceněné přátelství. Byl nesmírně vzdělaný, měl obrovský rozsah znalostí téměř ze všech oborů, ale zejména z jeho oblíbené češtiny, české literatury a historie. Velkou část svého volného času věnoval čtení knih, novin a sledování zpráv z celého světa a v posledních letech „surfoval“ na Internetu do pozdních nočních hodin.

Luděk Bartoš byl nadšeným cestovatelem a turistou, rád poznával všechna místa zejména České republiky a Slovenska. Miloval přírodu i veškeré živočichy, o které se vždy s láskou staral (kočky, psy a jeho oblíbené slepice). S manželkou Helenou vychovali tři dcery. Dvě z jeho dcer studovaly na Slovanském gymnáziu, jeho 3 vnuci (Tomáš a Eva Andrýskovi a Martina Horáčková) tam v současné době také studují a jeho zeť Pavel Andrýsek je zde již 25 let také profesorem, učí tu biologii a zeměpis.

Luděk Bartoš zemřel 28. března (na Den učitelů) roku 2023 po náhlém kolapsu před budovou svého milovaného gymnázia, které pravidelně navštěvoval i v důchodu.