(narozen 4. července 1931 v Olomouci; zemřel tamtéž 4. října 2004)

pro jehož rozsáhlé dílo je podle akademického Slovníku českých spisovatelů příznačná faktografická přesnost, objevy četných zasunutých materiálů a důkladnost doprovodných komentářů. Celý svůj profesní život zasvětil filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (od roku 1968 jako docent a od roku 1982 jako profesor nové české literatury). Výrazně se uplatňoval i v olomouckém literárním životě, např. jako redaktor 13 ročníků Sborníku Vlastivědné společnosti muzejní. Věren odkazu svých učitelů prof. J.L. Fischera a prof. Oldřicha Králíka, naučil se vždy usilovat o co nejexaktnější poznání. Již jako mladý asistent byl pověřován kromě výuky nové české literatury i náročnými semináři ediční techniky a nakladatelské praxe pro studenty nejvyššího ročníku FF a v odborné práci se podílel mj. na realizaci edičních projektů, např. výboru z díla V.K. Klicpery, překladů díla Josefa Jungmanna, edice Sládkových překladů W. Shakespeara i řady edic bezručovských. Těžiště jeho zájmu se začalo přesouvat k demokratické, protifašistické a levicově orientované meziválečné literatuře. Ve spolupráci s prof. Robertem Smetanou a J. Š. Kvapilem se stal editorem, komentátorem a interpretem díla Bedřicha Václavka. Po celý život hledal a nalézal tvůrčí příklad v osobnostech spjatých s českou národní kulturou a ideály sociálně spravedlivé společnosti a nikdy se nedokázal zpronevěřit etice vědecké práce. Byl vůdčí osobností při budování univerzitního Kabinetu Bedřicha Václavka, při pořádání 20 ročníků vědeckých konferencí Václavkova Olomouc i při vydávání Václavkova díla. Řadu let byl školitelem vědeckých aspirantů. Externě vedl kabinet při ÚČSL ČSAV. Své studie o Palackém a lyrice národního obrození, ale o vůdčích zjevech české literární kritiky shrnul do publikace Tradice a současnost (1980); výsledky svého bádání o básníkovi svého srdce prezentoval v knize Bezručovské studie (1982). Na rozdíl od jiných neuhýbal před problémy a dokonce ze svých mimořádně skromných prostředků vydal počátkem 90. let studie, připomínající velké demokratické tradice světové i české společnosti a kultury (např. J.L. Fischer a F.X. Šalda; Edvard Beneš 1945–1948 o české literatuře a kultuře; Z dějin literatury a kultury na Moravě). V oblasti světové hudby na psal studii Občan Ludwig van Beethoven a jeho Missa solemnis; svůj celoživotní zájem o regionální kulturu završil monografií Prof. PhDr. Jan Springer, demokrat a vlastenec. Koncem devadesátých let spolupracoval se Sdružením Vladislava Vančury, pořádajícím v Háji ve Slezsku festival Rozmarné léto. Z této spolupráce vzešly pozoruhodné studie Jaromíra Dvořáka: Ke stému výročí příchodu P. Bezruče na Hanou (1996); F.X. Šalda, obránce demokracie a sociální spravedlnosti (1997) a František Palacký – kritik (1998). K jubileu Jaromíra Dvořáka vyšla Bezručovská studie (2001), fundovaně přispívající k otázce autorství rukopisné sbírky veršů připisovaných Bezručovi. Velmi pozoruhodnými postřehy a studiemi přispěl i do almanachů Slovanského gymnázia.

Jaromír Dvořák sám a později ve spolupráci s vlasteneckou slezskou obcí (cit.) dokázal, že je možné připomínat, studovat a rozvíjet životadárné kulturní tradice i tehdy, když tomu globalizující (glajchšaltující) trh ani trochu nepřeje. Silou ducha překonával svízele ochromující nemoci, která mu v posledních letech života znemožňovala zúčastňovat se veřejného života, ale nikoli i za ztížených podmínek pronikavě myslet, pracovat a psát.