(narozen 11. července 1891 v Olomouci; zemřel v Praze 2. května 1976)

byl synem váženého profesora olomouckého německého reálného gymnasia Eugena Fierlingera (k rodinným vazbám: měl bratra Otakara a sestru Evženii, provdanou za majora Jaroslava Rošického. Jejich syn Evžen byl vynikající lehký atlet – „Rošického memoriál“. Rodina byla zapojena do protinacistického odboje. Její členové byli za nacistů popraveni). Zdeněk studoval na Slovanském gymnáziu a i když ho nedokončil (o důvodech jeho vyloučení ze studia se traduje několik úsměvných verzí; nakonec maturoval na Obchodní akademii v Přerově), pamětníkům se bohužel vryl trvale do paměti v důsledku své neblahé politické role při komunistickém puči v únoru 1948. Za 1. světové války byl důstojníkem Čs. legií na Rusi a ve Francii. Od roku 1919 působil v diplomatických službách jako velvyslanec (v Nizozemsku, následně v Rumunsku, USA, ve Švýcarsku /současně zástupce ČSR u Společnosti národů/, v Rakousku a během 2. světové války v SSSR). Byl blízkým spolupracovníkem prezidenta Beneše. Při působení v Moskvě navázal těsnou spolupráci se sovětskými orgány a čs. komunistickou emigrací, v jejichž intencích utvářel svou další diplomatickou a politickou aktivitu. Byl mj. předsedou první poválečné vlády (1945–1946), po únorovém puči se významně podílel na likvidaci Čs. sociální demokracie a na jejím sloučení s KSČ. Od roku 1948 byl 18 let členem předsednictva ÚV KSČ, 1953–1964 byl předsedou NS, v letech 1969–1971 byl poslancem FS. Je autorem dvoudílných pamětí „Ve službách ČSR“ a několika dalších publikací.