(narozen 13. května 1859 v Nivnici; zemřel v Olomouci 3. prosince 1940)

je jednou z neobyčejných pedagogických osobností Slovanského gymnázia, na němž vyučoval náboženství. Sám studoval od roku 1871 české gymnázium v Třebíči, kvintu absolvoval na německém gymnáziu ve Znojmě a gymnazijní studia dokončil v Uherském Hradišti. V Olomouci se pak věnoval studiu bohosloví. Po vysvěcení působil na farnosti v Dubu nad Moravou a následně v katedrále sv. Václava v Olomouci. V té době vyučoval na Slovanském gymnáziu a současně se připravoval k habilitaci na teologické fakultě. V letech 1896–1903 byl ředitelem Arcibiskupského ústavu pro vzdělávání učitelek při klášteře sester Voršilek v Olomouci. Následně byl profesorem olomoucké teologické fakulty (a ve čtyřech funkčních obdobích byl zvolen jejím děkanem). Z jeho podnětu byla v roce 1912 utvořena Arcibiskupská památková a umělecká rada pro arcidiecézi olomouckou. V roce 1920 byl povolán do Prahy, kde byl po dvou letech jmenován řádným profesorem Univerzity Karlovy. V roce 1927 odešel do výslužby a vrátil se do Olomouce, kde byl ustanoven sídelním kanovníkem a v roce 1930 kapitulním děkanem. Kromě pedagogické činnosti se mimořádně věnoval i osvětě. Průběžně publikoval v moravských denících a časopisech. Na svém autorském kontě má přes 20 knižních titulů. Spolupracoval i na vydání Českého slovníku bohovědného. Zabýval se i archeologií a rozvíjením tradice J. A. Komenského, o němž hodně publikoval. V roce 1928 založil ve své rodné Nivnici Vychovatelskou knihovnu, kterou zčásti i financoval a dne 28. března 1933 ji předal veřejnosti. Sloužila zejména učitelům, vychovatelům a komeniologům. Dodnes je vyhledávaným titulem jeho dvoudílná kniha Církevní památky umělecké v Olomouci (I. 1890; II. 1895).